Mladosti - Starosti aneb O čem ty pohádky vlastně jsou?

     V jedné pohádce se z dětského prince stává princ dospělý ve chvíli, kdy bloudí po zámku a navštěvuje komnatu po komnatě a hledá. Ani neví co – náctiletí jistě znají. Jen do jedné nesmí vstoupit. Pozor, nebezpečí – rodiče jistě znají. Ta ho však láká nejvíce,  aby ne, když je zakázána – všichni znají.

      V místnosti vidí obraz krásné dívky a prince se zmocní touha. Poznává, že je muž -  dospělý.  A ihned se dostavují starosti. Chce opustit krásný a bezpečný zámek a vydává se na pouť  plnou úskalí a neznámých dobrodružství. Od této chvíle už nic nebude tak,  jak bývalo. Pro něho i pro jeho rodiče. Zatímco syn (dcera)  odchází,  oni si musí začít zvykat na život bez něho (bez ní).

     Dospívání před nás klade mnoho úkolů a jedním z nich je i požadavek osamostatnit se – být ve světě sám za sebe. Vyzkoušet se  v něm, osvědčit  své klady a poznat své zápory. Je to úkol těžký pro obě strany a obě strany z něho mají někdy strach.

     Dospívajícího čeká cesta ověřování si,  jaký je, co cítí, co umí, jak vypadá, jak se chová.  A aby tohle všechno mohl poznat a pochopit, potřebuje k tomu druhé: své vrstevníky, ty proto, aby mohl lépe poznat svoji cenu. A  rodiče, aby se měl od čeho odrazit i kde hledat oporu. Musí vyjít ze zaběhlého, musí se vydat, a k tomu se naučit vyrovnávat se  se ztrátami, bolestmi, mindráky a nezdary, ale i úspěchem, radostí, láskou. Chce-li se stát dospělým,  musí  prostě  zkusit experimentovat (ne nutně s drogami, to dodávám pro zklidnění rodičů).

     I pro rodiče začínají nové věci a zkušenosti. I oni jsou nuceni některé ze svých  dobře  zaběhlých zvyků a stereotypů  změnit. I pro ně začíná  v jistém smyslu  s příchodem puberty jejich dětí  nová dospělost a samostatnost. Otázka, co si počneme, až nás děti opustí,  zní pro některé rodiče velmi nepříjemně. Není výjimkou, že obě strany jsou zaskočeny, a tak dělají pěkné blbosti. Všechny tyto starosti vypovídají o tom, že se něco děje, ale ne jen u dospívajícího (jak se může na první pohled zdát), nýbrž v celém rodinném systému, který je konfrontován a vržen do nejistoty změněným chováním jednoho člena. Rodiče tak  mohou získat pocit, že sklízí  špatné ovoce své  výchovy.  Najednou výrazněji vidí, co bylo zaseto, co se jim podařilo, co nikoli, co opomněli, čeho bylo moc.  

     Děti zase nabývají dojmu, že jim rodiče byli k ničemu, že jejich světu stejně nerozumí, že jsou tak trochu na odpis, nebo k shovívavému přehlížení či ještě tak ke koupi toho, co se zrovna nosí či letí.  Ale ve většině případů není třeba ztrácet hlavu. To dobré – myslím tím životaschopné - zkoušku adolescentním ohněm vydrží, i když to může někdy vypadat, že zbyl jen popel, či že  to snad ani nikdy nebylo.  A pokud nevydrží? K čemu by to  tedy vlastně bylo!

     Dokonce si myslím, že pro vývoj všech je lepší, když se struna „Kontrola – Péče“ napíná, než když povadle drnčí.  Trochu nepraktické ovšem je, že nikde není přímý návod, jak na ni hrát a jak ji ladit.  Ale snad víme, že je radno kontrolu i péči různě dávkovat: podle situace, věku, temperamentu, povahy.  I když přiznávám, že já trošku více fandím té péči, a to přesto, že doba dospívání  je považována za dobu nebezpečnou, což ke zvýšení kontroly svádí.

     Vždyť i máma v pohádce Hloupý Honza, místo aby v jeho dospívání  zesílila dozor a zamkla  dům,  s laskavou péčí napekla buchty a poslala ho do světa - s důvěrou. Věřila sobě (své výchově), Honzovi (jeho způsobilosti) a  cizímu  (možnostem, které nabízí). Poslala ho na zkušenou. Z rodičovské pozice cítím, že snad riskovala mnohem víc než on, vždyť jít na zkušenou neznamenalo  jen získávání nových zkušeností, ale prvně ověřování už těch nabytých (rodičovských), které vydrží a které ne.  Ale na druhou stranu,  z pohledu Honzova, co ten mohl vlastně  vědět, co ho ta máma opravdu  naučila. Hlupák…!

                                                                                                              Oldřich Kvasnička, www.aperta.cz