Život v emotikonu – rozumíme si, jen když se máme rádi

     Emotikony  - skoro všichni je používáme -  a asi není nikdo, kdy by se s nimi nesetkal. Malé grafické symboly k vyjádření emocí. V poslední době se přistihuji, že o nich víc přemýšlím. Nejen, když je píšu a čtu, ale i jen tak -  obecně. Jak to s nimi – s námi je?         Píšu mail či sms a chci, aby to bylo pro adresáta srozumitelné, chci, aby mě pochopil…, ó, jak racionální slova... a v nich past – jde to bez emocí?

     Rozumíme si, jen když se máme rádi. Společenský úzus radí, že do formální pošty emotikony nepatří. Nějak jsme se rozhodli, že jeden způsob komunikace bude bez emocí. A navíc  doufáme, že si v něm budeme rozumět. Dokonce snad prý ještě lépe.  Myslím, že to je bláhové. A v racionální pýše (ale není pýcha emoce?) jdeme ještě dál. Chceme, aby naše rozhodování bylo bez emocí, chceme řešit konflikty bez emocí, vyjednávat  bez emocí… Co ještě chceme?

     Chceme  svoje emoce ovládat. Ale už mnohem méně se chceme učit je u sebe vnímat, naslouchat jim, co nám naznačují, kam nás vedou.  Chceme svět práce bez emocí (mnohé firmy mají ve svém firemním protokolu zaneseno, že milostné  vztahy na pracovišti nejsou dovolené). A chceme svět soukromí plný zábavy, vášně, prožitků, chceme se dojímat, bát, radovat. Doma. Půlený svět.

     Vlastně ne. Křivdil bych. Emoce chceme i v práci. Ty správné. Tedy konkrétně nadšení, radost, vřelost, pohodu, hrdost, zanícení, oddanost, důvěru, uspokojení. Ty špatné, ať nejsou. Tedy konkrétně sklíčenost, zloba, zatrpklost, hněv, nenávist, zaujatost, podrážděnost, žárlivost, strach, otrávenost, již zmiňovaná pýcha…  Jako by emoce byly ty správné a špatné, jako by mohly být a nebýt na povel. 

     Všichni víme, že emotikony vznikly, aby podpořily význam, který zprávě dáváme. Že naznačují, jak je obsah důležitý pro nás, a jak ho má čtenář číst.  A taky víme, že v živé komunikaci je takovým emotikonem naše tvář, tón hlasu, držení těla. A samozřejmě  víme, že bez emocí lze jen obtížně žít, a když ano, tak většinou jako vydělenec ze společnosti, viz autismus. Váhám, jestli jsme ale všichni srozuměni, že bez nich se fakt nejde  rozhodovat. A těžko, opravdu těžko se lze bez nich dorozumívat. Emoce (vztahy) determinují naši míru ochoty či schopnosti si porozumět, vyhovět, dohodnout se.  Prostě, prosté:  „Rozumíme si, jen když se máme rádi.“  Tak hezké jaro. :-) 

                                                                                        Oldřich Kvasnička, Aperta,s.r.o.