Stihnout vlak do Yumy aneb Bída multikulturalismu

V dobrých westernech se střílí málo a kulky  jsou spíše   slova hrdinů vyslovená tiše a jednoduše. Podobně jako na farmě rančera  Dana Evanse. (film Vlak do Yumy 3:10). Pistolník a vrah  s pouty na rukou  se vrhá na jídlo a Evansův syn se ptá: „Tati budeme se modlit“  „Vždycky se před jídlem modlíme,“ odpovídá táta.  

Je to prosté,  kříž  před jídlem je symbol našich hodnot  a přítomnost těch jiných je nemůže zrušit. Je to prosté, ale  jen tehdy, když vím, jaké hodnoty jsou ty moje  a jakým věřím.

Mám ten obraz večeře s banditou stále v mysli. Jistě, je to vrah, ale Evans se k němu chová slušně. Nenutí ho se modlit,  ale zároveň jasně říká, tady se modlíme. A když mu pouta brání se důstojně najíst, vstane a nakrájí mu maso, pak je dokonce  i sundá. Ben Wade není pro něj  „jen bandita Ben Wade“, ale „bandita a člověk Ben Wade“.  A když se Wade vrhne na šerifa a shodí ho ze skály za to, že o jeho matce mluví jako o  největší kurvě („I vrazi milují své matky !“ Ben Wade) v podstatě s ním mlčky souhlasí.

Rančer Evans věří  na Boha i (nedokonalou)  spravedlnost lidského soudu, a taky ví, že se sama neudělá. A tak se nabídne, že pomůže  Weda odvézt  do vězení.   Samozřejmě, že za peníze, a proč ne, vždyť u toho mimo jiné bude riskovat život.        

To všechno se mi hodní v hlavě, když se ptám sebe sama, jestli, až přijde čas,  budu psát dopis, že chci vyškrtnout z vojenské služby a rozhlížet se po Evansech (odkud přijdou -  z EU, NATO...?), nebo se jím stanu? Docela nepříjemná otázka.  A otevřeně říkám, že fakt nechápu, proč  zpochybňujeme  vánoční stromy na náměstích a zpívání koled, abychom snad neurazili naše muslimské spoluobčany.  A zároveň nám nepřijde divné  a nebráníme tomu, když je  někdo hluboce, přehluboce (nemám jiné silnější slovo) uráží v jejich snad dokonce víc než víře – totiž důstojnosti. (Prostě Prorok se nezobrazuje a sranda se z něj nedělá. A basta).

Píšu o metafoře a ta vždycky kulhá. Ne, určitě v ní  nechci muslimy přirovnávat  k desperátům a neschvaluji střílení novinářů. Ostatně, jak jsem napsal výš, v dobrém westernu  je těch pravých kulek pomálu.

Zato jsou v nich, krom hodnot, za nimiž  stojí jít,   a cizích  lidí, ke kterým je třeba se chovat opatrně, ale s úctou,   muži, co  ví, že musí činit i za cenu rizika, protože jinak by to nebyli chlapi. A jsou v nich  ženy, jež   v hlasu obavy a strach říkají, tak jdi,  a v očích mají obdiv pro tu čistou chlapskost. A taky  kluci -  15 let - kteří  v noci utíkají od mamin  mezi muže za dobrodružstvím  ( rozuměj, to je za výhrami i prohrami).

Jasně, western, ten příběh se nikdy takhle nestal. Ale jde  tak uhrančivě vyprávět něco, co není zapsáno v touze srdce a paměti nevědomí?

                                                                            Oldřich Kvasnička, Aperta, s.r.o.