Vzdělávání, učení se, nebo distanční výuka?

Hned v úvodu chci  férové prohlásit, že miluju být s lidmi a baví mě  vzdělávat se s nimi a učit je. O obojím přemýšlím celý svůj profesní život a celý svůj profesní život se obojí snažím zlepšovat a obměňovat. 

A teď mi do toho vtrhla on-line výuka, webináře, videokurzy apod. Chvíli jsem byl nervózní, to potvrzuji. Bál jsem se, že díky „drátu“ je s mým pojetím učení konec.  Jak jde  čas, jsem však klidnější a klidnější. Ale  jak jsou děti stále doma před laptopy i  neklidnější a neklidnější.  Proč?  

Pomohu  si etymologií  (naukou o původu slov). Česká předpona „vz“ znamená „směr vzhůru“, „nad“. A slovo „dělat“  bylo odvozeno  od „děti“ (dít se). Vzdělávání se opravdu děje a  je to trochu magický děj mezi zúčastněnými stranami. Aby se mohl odehrát, je třeba interakce, živý kontakt  mezi učitelem (mistrem) a žákem. Vzdělávání díky tomu prohlubuje i jednu  z našich podstat - člověk, tvor společenský.  Na vzdělávacím procesu je nejkrásnější, že se učí oba (nebo všichni, kdo jsou přítomni). Tak bylo vzdělávání původně i provozováno jak ve starém filosofickém Řecku, tak ale i na středověkých universitách. Vzdělávání je  prostředek, jak pomoci   žákovi  (i učitelovi ) být nejen znalým, ale i zralým (moudrým)  člověkem.  Míří  nejen k hlavě a k srdci, ale i  ještě dál „vzhůru“  - k pochopení,  ke změně. Smyslem vzdělávání je pomocí znalostí potvrzovat  nebo měnit postoje účastníků. Je to proces objevování nejen  souvislostí, ale i sebe ve světě a vztazích mezi jeho částmi.  Vzdělávání učí mimo jiné přemýšlet, a to i eticky v nejširším slova smyslu.  

Tohle žádný videokurz, ani on-line výuka či webinář nikdy, nikdy plnohodnotně  nesvede. Bohužel ani učitel či lektor  pokud je pouhým vykladačem /vypravěčem informací a faktů. Podobně,  jak  to dnes nedokáže  většinově provozovaná distanční výuka.  Ta  je totiž opravdu založena převážně  na výkladu – říkání. A teď vážně. Nikdo si snad opravdu nemůže  myslet, že když někomu něco řekne, a on to bude tzv. vědět, že se podle toho bude také  řídit - že to bude dělat. Omyl, omyl, omyl!

Co je  pak učení? Tady je etymologie slova  jinde. „Učiti se“ je příbuzné z praslovanského „vyknoti“ (navyknout si). Podstatou učení je vytvořit u žáka nějaký návyk  - naučit ho  správnému postupu a ten pak tréninkem upevnit.  Ani tady  tedy nelze plnohodnotně  učit  skrze  různé  on-line systémy.  Naučit  vyžaduje  přítomnost učitele a mistra, který žáka vede k zamýšlenému návyku a upevňuje ho svou pevností, opravuje chyby, které žák dělá. Činí tak  určitou nesmlouvavostí, trpělivým vysvětlováním, ukazováním na příkladech, předváděním sebou samým  a zpětnou vazbou. Zatímco při vzdělávání je učitel otevřen pohledu a zkoumání žáka, při učení je „diktátor“ ví, co je správné a jak má proces vypadat. Učení je zaměřeno na zvýšení dovednosti, zlepšení  obratnosti v učeném, nácviku technologie postupu. A to   také vyžaduje zkoušku, která potvrzuje  a ověřuje, jak a co se žák naučil.   A čím náročnější zkouška je,  tím více si student  po jejím zdárném vykonání  sebe sama váží. Upozorňuji na to proto, že  učit  se bez ověření dovednosti je jen půlka všeho. Zkouška je půle druhá, je to  další faktor pomáhající růstu osobnosti žáka (To jen pro rodiče, kteří pokládají za přežitek děti  zkoušet a známkovat.) To, že je žák vystaven nutnosti se naučit něco, co dosud neuměl, to, že u toho musí překonávat překážky i sám sebe, a jít posléze  s kůží na trh při zkoušení,  zvyšuje jeho frustrační  toleranci a podporuje růst sebevědomí – vážení si sebe sama, že jsem něco dokázal. Nejsou zrovna toto „zdatnosti“ po kterých voláme a které našim dětem přejeme?  

Učení  se a  vzdělávání jsou sehraní partneři a v těch nejlepších kursech a školách je můžeme my či naše děti zažít a užít si jich.  Díky učitelům i  žákům  a studentům.

Na co je tedy dobrá distanční výuka? Možná v slově „výuka“ slyšíme zárodek slova „ukazovat“, nebo taky „kázat“ či „vyžadovat kázeň“. Etymologicky to není úplně čistý výklad, ale směřuje k podstatě, jak je  distanční učení realizováno. Distanční je pravým opakem vzdělávání a učení. V distanční výuce jde o to nebýt s žákem v kontaktu a moci nerušeně jeho přítomností (dotazy, neverbálním projevem) kázat informace, obsahy, fakta,  data … Mimochodem všimli jste si, že pravé vzdělávání vyžaduje vlastně tak trochu ne-kázeň – takový ten kreativní cvrkot různých nápadů, nesouhlasů, aha-momentů?   Distanční výuka není sama o sobě špatná. Je skvělým doplňkem všude tam, kde je nutné  předat informace bez potřeby být přítomen jejich přijímání, bez potřeby ovlivnit proces jejich zpracování, ztotožnění se nebo odmítnutí. Všude tam, kde se učitel nepotřebuje také něco naučit od žáka, nezajímá ho okamžité zpětná vazba,  kde nepotřebujeme, aby studenta  povzbuzoval, upozorňoval na omyly a scestí.  Všude tam, kde nemáme ambice chtít, aby distančně vyučované žáci a studenti opravdu uměli a  používali.  Také tam, kde žák třeba pro svůj handicap či  vzdálenost nemůže být přítomen vzdělávání a učení se. Takových situací není určitě  málo, ale vlastně, když o tom přemýšlím…,  je jich zatraceně málo. A ta současná, ač těžká, u mě těžko obhájí už téměř půlroční zákaz učit se a vzdělávat.  Protože ve vzdělávání a učení se jde víc o budoucnost než o přítomnost. A na ní  by nám mohlo  u našich dětí záležet víc než na našem dospělém aktuálním strachu.